Säuleck: Vstup do říše třítisícovek

Letošní léto má do okurkové sezóny hodně daleko. Teploty se pohybují nad třiceti stupni a obloha je sytě modrá - tak vypadá předpověď pro příští dny. Zatímco je ve městech nesnesitelné vedro, na horách panuje příjemný chládek. Třítisícovky ve Východních Alpách vás zaručeně nadchnou. V Korutanech najdete hned několik opravdu krásných vrcholů: Ankogel, Hochalmspitze, Großglockner. To jsou jen tři zvučná jména, která u pravých alpinistů okamžitě vzbudí chuť vyrazit do hor. Vstup do velehor ale vyžaduje určitou kondici, aklimatizaci a samozřejmě také dostatek odvahy.

Když se slunce usmívá na obloze a umožní to čas, rád bych si splnil svůj sen o třítisícovce. Za tím účelem se nejprve musím vydat na vlak. Horolezecká vesnice Mallnitz v srdci národního parku Hohe Tauern, největší chráněné oblasti v Alpách, je totiž díky své poloze na trati Tauernbahn pohodlně dostupná vlakem každé dvě hodiny ze Salcburku nebo Klagenfurtu. Zážitková jízda vlakem vás zavede z civilizace přímo do vysokých hor. Pak přestoupíte na turistický bus a do Dösentalu už je to jen kousek. Tam na vás shlíží majestátní skalní pyramida, na které byste další den chtěli stanout. Zdá se, že je na dosah ruky, a přesto velmi vzdálená.

Säuleck je hora o výšce 3 086 metrů poblíž chaty Arthur-von-Schmid-Haus s fascinujícím výhledem na pohoří Ankogelgruppe ve Vysokých Taurách.

Přechody ledovce, exponované pasáže, dlouhé výstupy - velehory si musíte zasloužit. Profesionální pomoc vám poskytne horský vůdce. Tito horští navigátoři se ve výškách vyznají lépe než běžný turista a jsou vítaným doprovodem na náročných horských túrách.  

„Potěšení je na mé straně!“, vítá nás na parkovišti v Dösentalu Alois Krenn, kterému všichni říkají jen „Lui“. Vrcholem tohoto vysokohorské údolí, kterým protéká říčka Dösen, je Säuleck. Nyní máme dva dny, abychom ho přešli po svých. Při tom musíme zdolat necelých 1 700 výškových metrů a 19 kilometrů. Nad lidmi, kteří Säuleck nazývají „třítisícovkou pro dámy“, kroutí Lui hlavou: „Samozřejmě, že v létě za dobrých podmínek je Säuleck poměrně snadno zdolatelná třítisícovka. Přesto se jedná o horu vysoko v Alpách s podobnými nároky jako jiné oblasti v této výšce.“ Při prudké změně počasí může být orientace velmi obtížná. Dobré plánování je stejně důležité jako respekt před vrcholem, který máte během výstupu podél burácející říčky Dösen stále před očima.    

Když dorazíme k chatě Arthur-von-Schmid-Haus ve výšce 2 281 metrů, obdivujeme impozantní přehlídku nejkrásnějších taurských vrcholů, které se odrážejí na křišťálově čisté hladině jezera Dösner See. Nejpozději zde se zastavíme a pochopíme, že jsme za sebou nechali civilizaci, každodenní shon a nedůležité věci. Co ale přetrvává, je úcta k přírodním krásám pohoří Hohe Tauern a k úkolu, který leží před námi.    

Arthur-von-Schmid-Haus již od roku 1911 stráží jezero Dösner See a vzdoruje větru i alpskému počasí. Vlastníkem chaty je sekce Graz rakouského Alpenvereinu. „Ve skutečnosti je to výjimka. Většina chat v okolí Mallnitzu patří sekcím německého Alpenvereinu. V počátcích alpinismu měli Němci finanční prostředky k vybudování sítě horských útočišť“, vypráví Lui nad výtečnými špenátovými knedlíky a správně vychlazeným chmelovým nápojem - kulinářská klasika na horské chatě. Vesnice Mallnitz na počátcích alpinismu hrála významnou roli. „K prvnímu výstupu na Ankogel došlo již v polovině 18. století, přibližně ve stejné době jako u výstupu na Großglockner. Mallnitz a okolní údolí ve Vysokých Taurách tedy můžeme považovat za kolébku alpinismu.“ Dnes má horolezecká vesnice i taurští velikáni stále ještě auru této doby, i když se vybavení za poslední staletí změnilo. 

„Na Säuleck v létě nepotřebujete cepín ani mačky, ale dobrá obuv a vhodné oblečení jsou základ“, vykládá Lui během pohodového večera na chatě a dává nám ještě cenné tipy. Atmosféra je uvolněná, u stolu se bavíme o zážitcích v horách, vedle nás hraje rodina s dětmi karty, v rohu někdo téměř meditativně skládá puzzle. Režim letadlo, který na chytrém telefonu kvůli chybějícímu signálu ani nemusíte aktivovat, se dostavuje sám od sebe u všech hostů na chatě - na každý pád jsou teď „offline“. 

Přibližně v 21:30 hodin se přijímají poslední objednávky, ve 22:00 hodin putují pohorky do sušárny a člověk sám do pyžama. V chatě zavládne klid. Tím je zaručeno, že nadšení horalé nepřijdou o potřebnou dávku spánku. 
 

Je 5:00 hodin ráno a Lui nás budí svým decentním, ale zřetelným: „Dobré ránko!“. Po rychlé snídani v chatě vyrážíme na cestu.

Takto brzy ráno se jezero zdá být ještě klidnější a sametovější než včera večer. První výškové metry zdoláváme s nečekanou lehkostí. Nezvyklé ticho je nakažlivé a majestátní skalní formace v něm působí ještě vznešeněji. Vytrvale přeskakujeme žulové, rulové a břidlicové bloky a přitom spoléháme na svou koordinaci a jistý krok. Obojí je základním předpokladem pro horskou túru.

Když dorazíme na Grazer Scharte, stojíme přímo před vrcholem a poprvé spatříme Hochalmspitze, nepřehlédnutelnou sousedku Säulecku. „Nádherná, ledovcem kompletně pokrytá hora“, říká Lui a přitom mu září oči. Ne nadarmo se Hochalmspitze přezdívá „královna Taur“.

O dalších 100 výškových metrů dál už září oči i nám. Zdolali jsme Säuleck a u nohou nám leží horská údolí. Tři části vrcholného programu se skládají z fotky u vrcholového kříže, zápisu do vrcholové knihy a následného odpočinku na vrcholu. Ve skutečnosti něco běžného, ale ve výšce 3 086 metrů nad mořem je to spojené s výjimečnými pocity.

Neškodné obláčky a my na střeše Dösentalu - kde v hektickém shonu zažijete něco podobného? Túra je ale u konce až když je člověk bezpečně zpět v údolí, a mohutné skalní pyramidy se nedají jen tak „přemoci“. Sestup přes poslední ledovcový blok ve Východních Alpách, kde pod obrovským skalním masivem leží permafrost, je totiž neméně náročný. Za plného soustředění přeskakujete z jedné skály na druhou a přitom několikrát otestujete pevnost svých podrážek.

Sestup k chatě Arthur-von-Schmid-Haus je ve srovnání s výstupem daleko přemýšlivější a méně upovídaný. V nohách už máme spoustu kilometrů a koordinace na kamenech byla náročná pro tělo i duši. Již brzy před sebou spatříme tmavomodré jezero Dösner See s horskou chatou, která uprostřed panenské přírody a drsných hor, kde sotva vyroste kousek trávy, působí jako malá tečka připomínající lidskou aktivitu.
 

Poté, co se posilníme královnou kultivované chatařské gastronomie, v tomto případě nádherně vonící polévkou se sýrovými knedlíčky, se vracíme do osídlenější oblasti. „Opravdu jsme vyšli až nahoru?“, ptáme se při sestupu sami sebe, zatímco nás cestou do údolí hezky zahřívá slunce a my se začínáme pořádně potit. Zůstává v nás ale respekt k horám a pocit naprostého štěstí, který nám dodalo zdolání třítisícovky, společně s jistotou, že jsme dokonale využili čas strávený v horách. Při návratu do civilizace, samozřejmě opět vlakem, na nás dopadne únava.

Pohodlně se usadím a najednou mi můj digitální trenér na zápěstí hlásí: „Už sedíš příliš dlouho!“ „To jako vážně?!“, pomyslím si, dám si nohu přes nohu a začínám plánovat svůj příští výlet do hor. Moje první třítisícovka zaručeně nezůstane tou poslední.